Jednoho srpnového dne jsem se rozhodla, že si pořídím pejska (bydleli jsme v té době ani ne měsíc s přítelem sami bez rodičů a skoťačky Niki). Zamilovala jsem se do teriérů a westík byl jediný, na kterém jsme se s přítelem shodli, ačkoli on tvrdil, že psa nechce, že ho bude obtěžovat. Já jsem se nedala, našla jsem Florinku a přijela s ní domů. Ovšem přítel věděl, že ji budeme mít.

Nakonec byl rád. Ale aby se neřeklo, v říjnu téhož roku se rozhodl, že když já pejska, on kočičku. No nedalo se nic dělat, když povolil štěně, musela jsem povolit kotě. Protože jsem akční, hned jsem sedla k inzerátům a našla jsem šedivé koťátko s bílými tlapičkami a bílým bříškem (v té době jsem ještě netušila, že existují nějaké britky). Koťátka byla dvě stejná. Vybrala jsem si jedno, ale paní řekla, že je moc malé, že mi dá to druhé. To byla chyba! Čičik je číslo, ďábel, neposlucha, ale je naše. Už tenkrát se mě to malé kotě bálo a Čičik na mě zíral drze až vyzývavě.

No přinesli jsme ho domů a vyrůstali spolu s Florinkou. Za rok jsem začala mluvit o tom, že by bylo fajn pořídit Čičikovi kamarádku, aby nebyla sama. Neměla si s kým hrát. Přítel zase odolával, že by to bylo moc a kdesi cosi. Náhoda tomu chtěla, u našich dveří se usídlila britka, kotě asi 7 - 10 měsíců. Hodinu tam seděla, bylo chladno, ona se tulila, vlezla dovnitř, třela se o boty.. Řekla jsem, ať jde tedy na noc dál, že se druhý den uvidí. Jen za ten večer jsem měla štípanec vedle druhého od blech a malá zvracela a byla apatycká. Na rentgenu zjistili, že má ucpaná střeva, druhý den se zjistilo, že to jsou červi. Rozhodla jsem se, že ji mohl mít pouze nezodpovědný člověk, a že ji nedám. Nikdo jí nehledal, nikdo jí nechtěl. Ačkoli se v té době ztratila lidem v ulici britka, neřešili to. Po půl roce jsem s nimi mluvila, prý od nich odešla, tak by odešla zase a neřešili to. A tak jsme měli Sárinku. Obě si spolu krásně rozumí, hrají si, ale stejně Čičikovi Sára moc nestačí, Čičik je u nás vedoucí, podle ní se musí všechno řídit. I my dvounožci.